Před pár dny se mě jedna žena na sezení ptala, co je to Láska. To je panečku otázka…..ne, že bych si dělal ambice znát odpověď, ostatně těch bylo vysloveno tolik, že by se s nich dala spíchnout slušně tlustá kniha….ale vnímal jsem, že její otázka nemíří na filozofickou definici, ale na mojí vlastní zkušenost, prožitek, náhled, nadhled….
I vzpomněl jsem si na svá mladá léta plná očekávání ze světlých zítřků zalitých sluncem ze setkání s mojí Ženou a ze vzájemnosti sdílení a žití dalších mnoha let. Nastala doba iluzí a deziluzí, touhy a chtění, a pak mizení touhy a příchody nechtění. Nastala doba podléhání svým sebeklamům o sobě a té příslušně konkrétně nekonkrétní ženě, která se stala projekčním plátnem mých sebe manipulací. A obráceně samozřejmě také. Doba odžívání a spláceních svých minulých vazeb a činů, tedy karmy. Úžasně vzrušující podívaná! Tedy kdybych tehdy byl schopen nadhledu, což jsem nebyl. Byla to doba plná zranění a zraňování, nespravedlností tohoto světa, utrpěných příkoří a působení mých příkoří na druhých. To prvé bylo fakt prima, kdybych byl v biáku a díval se na film o sobě, možná bych se i dokonce pousmál. Takhle jsem trpěl na obou stranách fronty. Proč slovo fronta? Jo, byl to boj. A s kým? No přeci se sebou. Tedy přesněji s egem. S tou osobností, za kterou jsem se považoval. A tak jsem bojoval; prohrával, iluzorně vyhrával, vedl zákopovou válku o neutrální pole, zakusil i partyzánskou válku se snahou kopnout své Ego tu a tam do kolena. Nemusím se, myslím, moc rozepisovat, jaká zaručená marnost to byla…ale což, když musíš, tak musíš. Až jsem došel do bodu zmaru. Nejsem schopen Lásky, jsem jen schopen zamilovanosti a jejích odnoží…..a skončil jsem s bojem, prostě jsem se vzdal. Odložil jsem všechny pistolky, moudré knihy, básně a haiky, odložil jsem svoje posuzování sebe sama a přijal své vyhnanství. Přijal jsem prohnanost a sílu svého ega a i to, že nad ním možná v tomto životě vůbec nezvítězím, že se nevymaním z jeho působení, z jeho vůle. Prostě jsem šel dál a dál po cestě svého života, ruku v ruce se svými Mistry, s Taem, s Kristem, s Milarepou, s dětmi mých přátel, s dětmi kolemjdoucích, s ženami, jež jsem potkával a pozoroval v nich střípky té své Ženy, až jsem nějak zapomněl, jaké že to vlastně ty střípky a střepy a celé vagóny mých požadavků vlastně jsou? Tam někde jsem přijal to, co je tak jak to je a tu, která je takovou, jaká je. A vlastně jsem si toho nebyl ani vědom. Je však otázka, zda si je třeba moudrý vědom, že je moudrý 😊
Co že je tedy ta Láska? Pro mne je to přijetí sebe a všeho a všech kolem tak, jak to je a tací, jací jsme bez toho, že bych to chtěl měnit či měl k tomu výhrady. Pro mne je to pochopení, že nejsem tím egem, tou osobností, která něco žádá či odmítá. Jsem částečkou Tao, jsem Vědomím, jsem emanací emanace Toho, jež je plností všeho. Láska je nulou mezi čísly, tichem mezi notami hudby, prázdnotou poháru, podstatou mezi atomy. Láska je stav bytí i nebytí. Láska je plynutí ve splynutí. Láska je bezpodmínečnost v podmíněnosti. Má svět další paralelní dimenze? Či je tento svět jen iluzorní projekcí mého nastaveného myšlení? Existuje Bůh? Existoval Kristus či Buddha? Existuji vlastně? Nebo je to celé jen šílený Matrix? A dozvím se to někdy? A není to jedno? Láska je přijetí a přijetí je Láska. A pochopení přijde, když není chtěné. Jako Láska sama. Jako Vědomí, které ví, kam jdu a proč a co je za tím dalším a dalším rohem dobrého, i když ten roh před tím zas tak dobrý nebyl….tím vším totiž jsem. Jsem. No, to jsem to mohl celé zestručnit na toto jediné slovo…..ale ty rohy…..
Zdeněk Matouš Vainar