Jak moc nám vstoupil fenomén Covid do našich životů je patrné i na mém blogu, kde se mu věnuji už po třetí. A myslím, že plným právem má tuto výsadu, změnil a mění mnohé. A co vše?
Tak hned za prvé nám zhurta zpřítomnil křehkost našich těl. Tu jsme mohli a museli sledovat doslova v přímém přenosu. Stránky novin, webových portálů, a hlavně sociálních sítí se každý den plnili čísly nemocných, zemřelých či zdravotně postižených, a to nejen z naší kotlinky, ale jak jsme v posledních letech zvyklý, z celého světa, Papuu Novou Guineu nevyjímaje. Objevil se vir a nikdo si před ním nemohl být ničím jistý. Nejprve se nevědělo takřka nic, je to moc nebezpečné, hodně, málo, starším lidem, nemocným, nebo i zdravým, i dětem, dá se to léčit a jak? V prvních týdnech byla mlha nejen kvůli počasí. Postupně se přecházelo na zlehčení, že je to jen taková jiná chřipka a v létě se trajdalo o 106, aby s příchodem podzimu přicházela i jiná z realit a to ta, že postupně se měnil počet lidí, kteří ve svém okolí neznali nikoho, kdo by byl nemocen Covidem na ty, kteří neznali nikoho, kdo by nebyl. A k tomu jako přídavek v okolí i úmrtí. Dlouhá léta nám západní medicína nastiňovala světlé, ba někdy až zářné zítřky jejích schopností a my se rádi nechali chlácholit, že až na nějaké výjimky se vše dá řešit. A najednou jsme viděli, že nedá. Nikdo opravdu nevěděl, proč jedni jsou ok a druzí ko.
A s tím souvisí to za druhé a tím je strach. Ten se u nás zabydlel stejně samozřejmě a rychle, jako strýc Pepin z Postřižin. Kdo v našem okolí bude další na dlouhém seznamu nemocných či nemocných s následky či zemřelých? A co když to bude někdo z naší rodiny….co když to budeme my….je bezpečné se vidět se sestrou? Mám vůbec chodit do práce, na nákupy, mohu se dotknout madla na schodišti domu? Mám hned prát všechno prádlo? Spirála se roztočila a točí se dodnes. Tak, jak se vyvíjely počty těžce nemocných či zemřelých, tak se vyvíjel i náš strach. A to nejen z nemoci samotné, ale též i z jejích sekundárních dopadů, sociální život, práce, živobytí, finance. A nastalo zdvojení děje. Děj samotné nemoci a pak děj psychologicko-mentální.
Oboje se pak projevilo v přístupu k sobě, k rodině, a hlavně k okolí. Strach a obavy šroubovaly naši iluzi oddělenosti a individuality po spirále dál a dál. Kdo ještě je nám „bezpečný“ a kdo ne? Velkou váhu zde měli samozřejmě média, a to nejvíce Facebook a další sociální sítě. Tam nejvíce se šířili různé statuty pro roušky, očkování a izolaci, a stejně tak i proti. Konspiračními zprávami se to jen hemžilo, od Billa Gatese po zednáře a ilumináty, horlilo se na obě strany a oddělenost kvetla. A s ní vyhraněnost každého z nás. Tlak sílil a nutil být na jedné či druhé straně. A kde je pravda? A zná ji vlastně někdo? Možná, že někteří osvícení mudrci ji znají, ale z pohledu úrovně Vědomí bychom ji možná ani nepochopili, tam už logika a intelekt nehrají žádnou roli. Ale kudy tedy? Jak se v tom marasmu vyznat? A jde to? Mám se nechat očkovat? …..
Začal bych u respektu a úcty jeden k druhému. Z naší úrovně vědomí, kdy mysl a ego vítězí a dokážou nás paralyzovat či poštvat jeden proti druhému, nemáme reálnou možnost se k Pravdě dostat. Dokud v nás budou stavy strachu, vyhraněnosti, neúcty, nadřazenosti, opovržení, úzkosti či deprese z budoucnosti, nenastane v naší duši klid a bez klidu nejste schopni slyšet Pravdu, slyšet nevyslovené, vidět nezahlédnutelné, vidět bez očí, slyšet bez uší. Budete nadále pobíhat mezi různými postoji a názory a život odplyne. A jak se dostat ke klidu? Přijetím. Přijetím sebe a ostatních lidí i dějů tak, jak jsou. Není to fatalismus, je to stav vědomí, že nejsme jen toto tělo a emoce a pocity, které nám nahrává mysl, že jsme putující pulsující Vědomí. A to se v nás probouzí v každém jinak, někdy pomaleji a zdlouhavěji, někde jako uragán. Ale to je jediný rozdíl mezi námi! Stav Vědomí! A pak zjistíme jednoho dne, že není žádný rozdíl. Nejsem JÁ a oni. Je Bytí. Už nebude třeba nenávidět, vyhraňovat se, bát se, útočit, separovat se. Nebude proti komu. Budete Režisér, Scénárista, Herec a Divák v jedné roli. Tao je děj a cesta je přijetí. Pak se oči otevřou.
Do té doby je tady úcta a respekt. K druhým. Když ji nebudeme mít k nim, jak ji můžeme mít k sobě?
Zdeněk Matouš Vainar