Křesťanství
Nehledjete Krista, nechte, ať on najde vás, uvolněte mu místo.
Orná půda
Psát o křesťanství je jako psát o lásce. Jednak o tomto tématu byly napsány stohy knih, pojednání, esejí, básní, osobních vyznání a mnoho dalšího. A za další se o obou nelehko píše, protože o čem vlastně píšeme? Co je to láska? Emoce? Stav mysli? Stav vědomí? A co je to křesťanství? Cesta ke stavu mysli? Nebo cesta ke stavu vědomí? Je víra cesta? …..
Jak si všichni víme, je křesťanství druh náboženství, víra v Boha skrze jeho Syna a Ducha, jež se zde zjevil v těle Ježíše z Nazaretu, kterého lidé tehdy jmenovali Kristus, což je latinsky Mesiáš, pomazaný, dlouho očekávaný a židovskými proroky vyhlížený král Izraele. Bohužel, měli o Mesiášovi trochu jinou představu, tehdejší Ježíš jim do ní moc nezapadal, a tak ho nechali popravit, aby se jeho „rouhačská nákaza“ neroznesla mezi lid.
Abychom pochopili základnu pro tehdejší stav života, musíme si načrtnout pár základních linek. Jednak život pod tíhou římské moci, která se sem dostala kolem roku 63 př. n. l, a naplno se usadila po roce 6 n. l. kdy se Judea stala římskou provincií. Ještě dříve se zde však rozvinula tolik nám z dějin známá zpupnost vrchní vrstvy kněží, tedy velekněží, boje o moc byly na běžném repertoáru, peníze a moc, to bylo to důležité, ne víra. Ještě před příchodem Ježíše zde vznikalo mnoho různých proudů „pravověrných“, jedněmi z nich byla sekta Esejců, ve které jádro tvořili právě vyhnaní či intrikami a praktikami zhnusení nižší kněží. Možná že i zde se dá najít Janova silně asketická cesta pokání, cnosti a křtu. Další linkou jsou zajisté proroctví starozákonních proroků o Velkém soudu, příchodu toho, který očistí zemi a víru a zúčtuje s odpadlíky či těmi, kdož se životem protiví Desateru a tím i Bohu; o příchodu Mesiáše. Nejznámější proroctví proroka Daniela zasadilo již tehdy časovou osu a na tento čas se někteří chystali více a někteří méně. Ti, kteří se chystali velmi, byla právě sekta Esejců, která vznikla někdy kolem 2 stol. př. n. l. a centrum měla v Kumránu. S nebyla to jediná apokalyptická sekta v tehdejším Izraeli, to očekávání příchodu Mesiáše bylo všeprostupující, a i díky tomu bylo v té době mnoho „spasitelů“, samozvaných Mesiášů. Za této situace a v tomto prostředí se objevuje Jan Křtitel, syn Zachariáše a Alžběty, kdy jeho otec je popraven Herodem při „vraždění neviňátek“, protože odmítl prozradit, kde je jeho žena se synem. Výchova tak dle domněnek byla svěřena těm, ke komu Alžběta se synem odešla, sektě esejců. Odtud vychází Janova filozofie „křtu vodou“ a ač se esejci nikterak nekamarádili s ostatními, Jan se evidentně odpoutal a šel svojí cestou, šel k lidem a důsledně je připravoval na příchod Mesiáše. Věděl o něm? Vždyť Jan byl stejně starý jako Ježíš. A znali se již před tím? Je to možné, kdo ví, ani učení Janovo, ani další podrobnosti se nedochovali. Vše, co víme, máme buď z evangelií anebo z pár poznámek od římských a židovských historiků, jako byl Joseph Flavius, Ticitus či Suetonius.
Zamyšlení první
Ani o Ježíši to historicky mnoho nemáme, prostě to nebylo pro tehdejší Římany důležité, těch, co věšeli na kříže, bylo mnoho. A čím vlastně Ježíš tak zaujal, že jeho učení se uchovalo až do dnešních dnů a mnohé ze základů proměnilo?
A jsem u kořene věci. U kořene křesťanství. Je to víra, víra v Boha, který je milosrdný a nabízí skrze víru v něj a jeho Syna, tedy v Jeho projevení se v člověku, spásu z těchto těžkých stavů existence, v život věčný na nebi, tedy v bytí v jiné formě a prostředí, v prostředí, kde není utrpení, násilí, bezpráví, zloba, nenávist, spalující touhy, křivdy, strach a smrt. Tím, že sem s této sféry sestoupil a vzal na sebe lidství se všemi atributy a přesto dokázal nejen odolávat nabídkám a lákadlům lidství a našeho ega v pojmenování Satana, vládce opaku sféry Nebe, pekla, ale co více, dokázal zaujmout mnoho lidí svým učením, ve kterém vedla láska k sobě a bližnímu svému, milosrdenství, odpuštění, či dokonce láska k nepříteli. Ve kterém se nelpělo na hmotných statcích a nesklízelo se do sýpek, kdy se člověk nespoléhal na sebe sama a svůj rozum a mysl, ale cele se spoléhal na Boha, který mu ukazoval cestu a byl s ním ve stále více a více se prohlubujícím vnitřním kontaktu. Síla víry byla v ranných časech obrovská a dokázala i obětovat v klidu svůj život, nelpět na něm, protože sám život v těle byl považován za předstupeň k další existenci. Ne že by tehdejší křesťan pohrdal životem, jen si ho tak silně necenil, jako jiní. Vnímal se jako v milosti se pohybujíc se dítě, které je v podstatě součástí Otce, Boha a to je to nejvíce, co je možné žít, trvalé a neměnné spojení a propojení s Bohem s Kristem, nechat se jím naplnit do maximality možného až se stanou Jedním, tedy sjednocení se z duality v Jednotu.
Jako ve všem, co člověk uchopil, i zde se začali záhy objevovat trhlinky, začali vznikat různá dodatečná evangelia, dodatečné popisy dějů a učení kolem Ježíše, začali vznikat ty „správné“ názory a za nimi skupiny prosazující a žijící tyto názory a cítíce se povolaní, šířili své názory dále a dále v omámení svojí pravdou. A tak navenek žijící Pravdu spasení, sami se stali její brzdou, sami se stali nástrojem Temnoty, toho, před kterým tak často horlivě nabádali! Lidství je holt už tak často paradoxní.
Zamyšlení druhé
Ale zkusme jít ve stručnosti v čase dějin. Kristus umírá na kříži a jeho apoštolové posléze podobně, jako on mučednickou smrtí. Nejdříve ale sepíší svá svědectví, tedy evangelia. Asi se už nikdy nedozvíme a je to vlastně zbytečné, oni sami, či jejich učedníci, kteří to za ně sepisovali, upravili vyprávění tak, aby jednak obraz Ježíše odpovídal obrazu Syna Božího, a též aby odpovídal proroctvím a tím byl celý jeho odkaz podpořen a tím též i celá vznikající církev. A nebyla to jen evangelia, jež známe z bible, byla to i jiná, označená jako apokryfní, tedy spisy, nad kterými nepanovala církevní shoda. Takovými je například Evangelium podle Jidáše, Tomášovo evangelium či Mariino evangelium. V nich se často děj odehrává jinak, než ho známe z bible, Jidáš nezradil, Máří Magdaléna je nejbystřejším žákem Ježíše a někdy dokonce jeho družkou, jak se píše ve Filipově evangeliu. Zda všechny tyto spisy mají stejný zdroj Q ( pramen) z blízkého okolí Ježíše, či jsou to jen texty směřující k lživé dehonestaci, se už nedozvíme. Ale myslím, že ne všechny tyto spisy jsou jak se říká „mimo“, takové Tomášovo evangelium na mě velmi svého času zapůsobilo. Je otázka, zda apoštoly či jejich učedníky zajímal Ježíš jako člověk, či jako mýtus. Protože v druhém případě je sepisováno vše pod jiným módem. . Redaktora Evangelia podle Tomáše kupříkladu – na rozdíl třeba od Evangelia podle Matouše – vůbec nezajímal Ježíšův život ani se nezmiňuje o jeho smrti na kříži: Ježíšův význam a cestu ke spáse hledal spíše ve skrytém, na první pohled nezřejmém významu jeho výroků. Pro apoštola Pavla (Pavla z Tarsu) nebyl důležitý ani Ježíš z Nazareta, ani jeho výroky a učení, ale Ježíš jako Kristus (Pomazaný), nadsvětská vykupitelská postava, která sestoupila na svět, aby lidstvo vykoupila z moci hříchu skrze svou smrt na kříži a své zmrtvýchvstání.
Rané časy církve
Rozvoj víry byl v raných časech křesťanství spojen hlavně a skoro výlučně s Římskou říší a mezi prvními důležitými zvěstovateli byl Saul (Pavel) z Tarsu. Je zajímavé, že do té doby sama sebe sekta Ježíše Krista nazývala Cesta. Zde, v této době, jsou formovány počátky křesťanské církve, po smrti Pavla jsou zde Barnabáš a Ignác z Antichonie, kteří jasně a zřetelně odpojují nově vznikající církev od židovství a Starého zákona a nahrazují jej novým zákonem zákone Kristovým a otevírají ho i pohanům. Každý, kdo uvěří a žije dle Nového zákona může být spasen, nejen obřezaný. Novozákonní kánon procházel vývojem v průběhu prvních 250–300 let křesťanských dějin a to samé se dá říci o Bibli, což je sbírka kanonizovaných spisů, stvrzených třetím kartaginským koncilem v roce 397 n. l. Celá Bible je soubor dvou zákonů, Starý zákon, který tvoří řecký překlad zvaný Septuaginta a Nový zákon, který je výběrem z ranných křesťanských spisů a spisů apoštolů. A je tvořena právě těmito dvěma zákony, jelikož již sám Ježíš říkal, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit, tedy v tomto pohledu se Starý zákon po Ježíše naplnil a od něj se odvíjí Nový zákon. Přijímání křesťanů bylo různé, někde o nich vůbec nevěděli, někde byli bráni jen jako prapodivná židovská, sekta, jinde však též za nepovolené náboženství a jako takové jej pronásledovali. Nebyli pronásledováni ani tak kvůli víře, ale kvůli tomu, že neprojevovali loajalitu k Římské říši a též i jejich v podstatě nesmlouvavý postoj k jiným náboženstvím, jako k falešným modloslužebným. Změna nastal v roce 313, kdy vydali císařové Konstantin Veliký a Licinius tzv. Milánský dekret, jenž zrovnoprávňoval křesťanství s ostatními náboženstvími. A v roce 380 n. l. císař Theodosius prohlásil křesťanství za státní náboženství a započala již známější etapa vývoje. Objevují se první velicí mužové své doby, Klemens Alexandrijský, Cyprián, Origenes, muž, který se následně stal pro církev nepřijatelný. V něm se již zrcadlil rozkol církve a jejích větví, hlavně západní a východní. Kontrast je jakoby zosobněn ve dvou postavách: v největším křesťanském teologovi 3. století Origenovi (182 – 254) a v Tertullianovi. Origenes byl gnostik, Tertullianus právník. Origenes mystik, Tertullianus praktik. Origenes řešil problém, jak se poznáním dopracovat k jednotě s Bohem, Tertulliana zajímalo, jakými oběťmi modliteb, postů, jakými dary a almužnami, charitou a náboženskými úkony vůbec uspořádat svůj život v církevní praxi, aby člověk vyhověl Bohu.
A již zmiňovaný Konstantin Veliký. První pokřtěný Římský císař, nechal v roce 330 založit na oslovu svého vítězství a sjednocení říše na východě nové město – Constantinopolis. Tento čin jakoby předzvěstoval rozdělení církve na západní a východní, na římskou a pravoslavnou, která vyvrcholila exkomunikací celé východní církve papežem Lvem IX v roce 1059.
Vývoj náboženství
Dále je cesta církve provázena vznikajícími mnišskými řády, kde se ujímá stále více a více myšlenka skromného a čistého života v pravdě a práci a oddanosti Bohu a Kristu. Jako příklad může sloužit řád benediktýnů a řád Cluny. Následné děje kolem křižáckých výprav na ochranu křesťanů Byzanci a samotné svaté zemi, vedly k vytvoření také rytířských řádů ( johanité, templáři, němečtí rytíři), které jednak ochraňovali poutníky a jednak vykonávali běžné řeholnické služby. Bohužel čtvrtá výprava zpustošila Konstantinopol. Tyto časy opět vyvolávají v části věřících touhu po prostotě a chudobě a k životu podle Krista a jeho apoštolů a k niternému propojení se s vírou a Bohem. Výraznými postavami zde jsou především František s Assisi a Dominik Guzmán, kteří zakládají první známé žebravé řády, františkánský a dominikánský. Ideál bezpodmínečné chudoby a oddanosti Bohu přijali též augustiáni a karmelitáni. Na půdě teologické jsou zde známa mnohá veliká jména, Tomáš Akvinksý († 1274 , Mistr Eckhart († 1328), Bonaventura z Bagnoreggia († 1274). Avšak nadále se zde projevuje propojení státu a církve, kde různé mocenské a politické tlaky vyvolávají činy ne příliš duchovní, jakým byl Klementem V posvěcený útok Filipa Sličného na bohatý templářský řád, jeho rozmetání, rozebrání majetku a statků a zinscenovaný proces s předními templáři, které nechal upálit. Také asi není moc fajn mít dva papeže najednou, kdy roku 1378 byl papežem Urban VI a Klement VII. Roku 1453 byla dobyta Konstantinopol Turky a jedinou svobodnou oázou východní církve zůstává Rus.
Kolem 16 století se objevují reformátorské protestanské církve, které vzešli z působení Martina Luthera, Ulricha Zwingliho, nebo Jeana Calvina. Živnou půdou pro tato hnutí se stala světská hrabivost církve, zavedení odpustů a mocenská řevnivost vysokých hodnostářů. Že by byl člověk i přes veškerou pomoc Boží prostě nepoučitelný?…. S příchodem osvícenství konečně přichází na katolických i protestantských územích konec honů na čarodějnice, procesy proti heretikům, diskriminace jinověrců a ze soudního líčení mizí tortura. Někteří francouzští osvícenci vyvinuli ideu přirozeného náboženství – kult Nejvyšší bytosti –, kterou prosazovali proti křesťanství. Katolická církev se snaží reagovat na potřeby a výzvy této doby, avšak snaží se držet svého původního a stálého poslání: totiž předávat Kristovu nauku neporušenou.
Dnešní doba
V dnešní době je známo mnoho církví a sekt žijících a pracujících na základu Kristova učení, každá se svojí částí pravdy, se svojí liturgií, rituály, postoji a proměnami. I ta z nich největší a nejsilnější, katolická (obecná) církev, prochází svojí obměnou, jakkoliv by mohla být a bývá vnímána jako pomalá či nedostatečná. A mění se i samotný pohled na učení Krista. Jak se i mi sami dostáváme, dejme tomu vývojově, k mnoha informacím, dalo by se říci, že jsme schopni to pochopit, uvědomit si jiný dílek pravdy, otevírá se nám zde Bůh jako synonymum pro jistý stav Jednoty, jako pro jistý stav Vědomí, kdy toto Vědomí je vnímáno jako nejzazší stav Absolutna, (tedy jestli pro toto existují slova), stav, kdy existence i neexistence je i není zároveň, kdy zde není dualita věcí, ráno/večer, dobrý/špatný, radost/smutek, já/oni. Kdy Bůh, Vědomí, Absolutno je vším a vše je jím. Synonymem může zde být slovo Tao. Podobné pohledy najdeme i v buddhismu, zejména v zen buddhismu. Názvy jako osvícení či samádhi jsou jen jiné názvy pro křesťanské sjednocení se s Kristem. Sjednocení se s ním v jeho hladině bytí, v jeho sféře Vědomí. Kristus je zde vnímán jako nositel informací o tom, že mi nejsme tělo, ale Duch, jsme stavem Vědomí, které je ponořeno do hmoty a jako takové z ní může vyplout. Že jestli je tělo smrtelné, Vědomí ne, Vědomí ani nemůže být smrtelné, jelikož je vším, životem i smrtí, a sjednoceno je za těmito pojmy. A tam vede cesta každého z nás. Co to přesně je vám neumím říci, na to nejsou slova, jen vlastní prožitek každého z vás. Tato slova jsou mým vnímáním celku a jako taková nutně musí být jen částečná, celek nemůže být popsán…..
Sledujte novinky
Pokud chcete být občasnými čtenáři článků blogu, či účastníky některých ze seminářů a cvičení, nebo jen inspirativními pozorovateli, můžete se zde přihlásit. Budu rád.
Ozvěte se mi
Telefon
Adresa
Na Klaudiánce 784/28
147 00 Praha 4 - Podolí
Provozní doba
Na objednávku