Taoismus
Zapomeňme, jak léta plynou, nestarejme se o Dobro či Zlo, Správné či Nesprávné, naše duše ať se rozletí do kraje bez hranic a mimo hranice, tam ať se zabydlí.
Tao a taoismus
Mohli bysme říci, že vše pochází z Taa. Co je to Tao? Říká se, že Tao je cesta. A cesta podle našeho vnímání vede od někudy někam. Pokud použijeme tento termín jako příměr, je to Cesta z Jednoty do duality a z duality do jednoty. Mohli bychom říci, že Tao je Absolutno, Prázdno, Zdroj, a další pojmy, vše by to ale byly jen slova, neohrabaně se snažící popsat nepopsatelné.
Taoismus je filozofický směr, který na světlo světa uvedl jeho duchovní otec Lao-c’ někdy kolem 5. století př.n.l. ucelil ho v díle Tao te ting, Kniha o Tao a ctnosti, kde je Taoismus vnímán jako cesta bytostného sladění veškerého konání a myšlení se zákonitostmi Taa. Toto dílo je jedním z hlavních v sebraném taoistickém kánonu Tao cang, kde jsou i další díla, jako je Kánon nesmrtelnosti Nefritového císaře, Kánon jasnosti a klidu, Kánon konvergence jin, Kánon ústředního nefritového bodu, Pojednání o reakci a odplatě a Kánon Nejvyšší pravdy. Celkem bylo součástí Tao cang přes 5 tisíc svitků. Základem je zde filozofie Wu-wej, konání nekonáním, působení nepůsobením, kde slovo wej je myšleno jako konání s určitým cílem, tedy v podstatě snaha, wu je zápor, v celku ne-snaha. Člověk je zde vnímán jako součást přírody, Země a Universa a prostým plynutím s proudem života a přijetím své podstaty je schopen naladit se na dech Taa, Absolutna, a díky sjednocení s Dechem Taa, s Vědomím té Jednoty, pochopit své místo na slunci a více nechtít. Tím, že upozadí svoji osobnost, upozadí i své ego, ať už materialistické, či duchovní. Abychom lépe pochopili smysl, a meritum věci je třeba si trochu přiblížit jednak osu Taoismu a dále jeho přední myslitele. Taktéž bych rád zmínil jednu velmi důležitou zásadu, a tou je trochu odlišný pohled na dobré a špatné, tak jak je vnímán v naší kultuře a svým způsobem i v konfucianismu. Taoisté věří, že neexistuje dobré a špatné, že věci jen jsou, bytují takové, jaké jsou a stejně tak člověk, prochází různými stavy existence, kdy dělá různé činy, které pak jen díky posuzování dalšími lidmi či jím samotným, se nám či jemu jeví jako dobré či špatné jen vzhledem k osobě posuzovatele. Taoista vnímá, že to, co je v této chvíli nazýváno jako špatné, může být během chvilky shledáno jako dobré a naopak. Tedy v tomto světle nelze nazvat cokoliv ani jedním statutem, jde jen o prožitek bytí a skrze něj o jistou míru formování nás samých.
Vznikání
Jak jsem již psal, Tao bychom mohli nazvat Absolutno. Nemá formu ani výraz, není zde pohyb ani klid, není zde projevení, ale to je jen velmi neohrabané a samozřejmě velmi subjektivní vyjádření. Odtud se jako emanace projevuje Wu-ťi, Nevydělené, energetický výraz prázdnoty, forma prázdnoty. Z tohoto energetického výrazu vzniká Velké nejzazší, Velký předěl, Tchaj-ťi, pohyb a klid, předěl mezi ne-existencí a existencí. Z absolutního klidu – Jin, vzniká pohyb – jang. A z kombinace jinu a jangu vzniká pět prvků, dřevo, oheň, země, kov a voda, dle taoismu celý svět v naší realitě. Znak pro Wu-ťi je kruh, znak pro Tchaj-ťi je monáda a znaky pro jin a jang je nepřerušená čára a přerušená. Viz níže. Jednodušeji řečeno, Tao nemá tvar, ale je zároveň počátkem všech tvarů, čchi má tvar a je nástrojem, čchi je podstata, jin a jang je fungování.
Číňané rozlišují tři základní druhy energie, Ťing, Čchi a Šen. Ťing je zíkladním stavebním prvkem lidského života, něco jako sperma. Čchi je dech nebes v těle. Šen je duch. Nahromaděním čchi se šen stává pronikavějším a když je šen obnoven ve svém plné míře, dochází k transformaci a k překročení Tchaj-ťi, k osvícení anebo k nesmrtelnosti, což je jedeno z velkých témat pozdějšího vývoje taoismu, tedy směrem k nesmrtelnosti, a to jak ducha, tak i těla. Jak se taoismus vyvíjel, dospívali jednotlivé jeho proudy ke svým cestám. Vznikal taoismus mystický, magický, náboženský a vnitřní alchymie. U posledně zmiňované nacházíme snahu po nesmrtelnosti cestou vnitřní proměny.
Geneze jin a jang
Geneze jin a jang do osmi základních trigramů.
Taoismus, filozofie a náboženství
Traduje se, že toto kosmologické uspořádání objevil bájný První císař Fu-si (2852-2737 př. n .l.) On také vytvořil první Che Tu, co6 je szst0m trigram; Ranných nebes, důležitý pro věštbu a další.
Následoval Šen-nung (2737-2697 př. n. l.) zakladatel farmakologie a použití léčivých bylin.
Konečně asi nejznámějším z těchto mytických postav taoismu je Chuang-ti, Žlutý císař (2697-2597 př. n. l.). Jeho stěžejní dílo Nej –ting ( Vnitřní kánon ) a Waj-ting ( Vnější kánon ), je prodchnuto nejen ideou nesmrtelnosti, ale též prostředky k udržení zdraví a dlouhověkosti, základy akupunktury, čchi-kungu a teorii o pěti prvcích.
Vzhledem jednak ke skutečnosti, že Číňané neměli nijak velký vztah k psané formě a ty knihy, které vznikly, byly v období dynastie Čchin spáleny, se dochovalo jen málo zmínek nejen o těchto vládcích, ale ani o již zmíněném otci taoismu, Lao-c’, který celou filozofii zviditelnil a zasadil se o zvýraznění už v té době užívaného věšteckého směru taoismu a jeho orákulu I-ting, Kniha proměn. V traktátu Tao te ting zformuloval texty o 64 hexagramech, které se staly opěrnými zdmi pro I-ting. Toto dílo se taktéž stalo inspirací pro dalšího taoistického myslitele, jednoho z nejznámějších a nejvýznamnějších taoistických filozofů a též autorů, Čuang-čoua ( kniha Čuang-c‘], jinde psaný jako Zhuang Zhou (369–298 př. n. l.) Jeho filozofie relativity, kde jsou veškeré úsudky proměnlivé vzhledem ke kontextu světa, který se neustále proměňuje, se stala základem chanu a následně zenu.
Aby byl pohled ucelený, byť v takto krátkém vstupu mluvit o uceleném pohledu je skoro marné, musíme se zmínit o čínském panteonu. Nejvyšším z panteonu je Nefritový císař, pro naše chápání něco jako Bůh na nebi. Pro Číňany je stejně tak reálný jako nereálný. Jejich vnímání není stejné, jako naše, není logické, jako v naší západní kultuře, Číňané mysleli v jiných kategoriích, v jiných módech myšlení. Místo kauzality sledovali korelaci jevů. Místo substance viděli proces. Prostí kategorie začátku a konce, bylo jim uvažování o stvoření světa stejně nepochopitelné, jako boží soud. Oni neuvažovali v termínech „dobrý“ a „špatný“, v přírodě nebylo nic v těchto pojmech. Nefritový císař byl pro ně reálný spíše jako vnitřní, mentálně spirituální představa, než jako persona. Nefritový císař je mysl a mysl je Nefritový císař. Nebo jako buddhistická sútra srdce: “Prázdnota je forma a forma je prázdnota.“ Nejsou to dvě věci, ale jedna. Pro racionální mysl je to nonsens. Nadřazené bytosti jsou v taoismu užitečné jako symboly mytických představ prezentujících ten či onen duchovní aspekt jediného. Konečným ideálem v taoismu je pochopit cestu nebes a lidí, chun a pcho, jing a jang, existenci a neexistenci, formu a beztvarost, podmíněnost a nepodmíněnost. Tyto páry nejsou složeny ze dvou separátních věcí. Návrat ke zdroji v taoismu neznamená pouze tvrzení, že se člověk stal osvícenou bytostí, spíš je to stvrzením skutečné reality věcí. Všechny věci jsou jedno. Jen iluzorní myšlenkové pojetí a diskriminace je rozdělují.
Pro taoistu není spiritualita náboženská, je to praktická sebekultivace či pozorování a následování tří sil, které ztělesňují Nebe, Zemi a lidstvo, Ťing (podstata), čchi (vitalita) a šen (duch). Obnova těchto tří vnitřních sil konstituuje pravé duchovní osvícení a nesmrtelnost. V taoismu najdeme dva svébytné proudy myšlení a žití, je to jednak proces kultivace přirozené vnitřní energie, a dále život co možná nejpřirozenější. V prvním nacházíme mnohé druhy specifických praktik, technik a metod, v té druhé najdeme filozofii prožívání toho, co jest, tedy cesty, prožívání Taa prostřednictvím životních snah a od nich ke splynutí s Taem a ke sjednocení se s ním a s Cestou, tedy jinak řečeno vyprchání těchto snah jako výrazu úsilí a k přechodu k prostému bytí, bez touhy po směřování. Zde taoista žije to, co jest, to, co zamýšlela jeho Cesta, co zamýšlelo Tao v něm, je to už spíše odevzdání se, než snaha a sebekultivaci. Kde je Tao, je vše a v míře dané, tedy správné, jelikož správnost už neurčuje člověk, ale Tao.
Směry a školy taoismu
Pro první větev taoismu je důležitý Čang Tao-ling, který jako první posunul taoismus do sféry náboženství a pak Kche Chung, taoista dynastie Sung, který sepsal knihy o taoismu a nesmrtelnosti jako osobní cestě v traktátu Pchao-pchu-c’. A též Lü Tang-pin a jeho družina Osmi nesmrtelných.
Z těchto základů začali vznikat dva směry taoismu, jejichž zakladateli byli taoistický kněz Wang Čchung-jang (1112-1170), který založil severní sektu Čchüan-čen-cung (škola Úplné reality), z níž se posléze vyvinula sekta Lung-men(Dračí brána). Byl to přísný mnišský řád a vlastně jediný, a byla v ní přijata řada zásad z buddhistického učení Bódhidarmy a Čisté země, jež uctívala bódhisattvu Kuan-š-jin a též Sútru srdce a Diamantovou sútru (Pradžnáparamitasútra). Zahrnoval ústup ze světa, celibát, intenzivní meditaci, asketická cvičení, mniši nesměli uléhat ke spánku, zdržovali se vína a masa a všeho, co potěšuje fyzické a mentální smysly.
Jižní sektu školy Úplné reality založil Liu Chaj-čchun. I když byly obě sekty fundamentálně stejné, časem se měnilo, Liuovu jižní sektu nakonec převzala stará sekta Nebeských mistrů Dračí a Tygří hory, jež se poté proměnila v sektu Čeng-I (Pravá jednota). Přivedla zpět umění herbalismu, magie, věštění, alchymistických elixírů a sexuální jógy. Toto byly pro ně legitimní prostředky sebekultivace. I když je Wangova sekta Úplné reality nejvlivnější školou dodnes, byla jižní sekta daleko svobodnější a zpodobňovala mnohostranné přístupy taoistické kultivace jasněji, než sekta severní.
I když sekty Úplné reality a Dračí brány byly omezeny klášterním mnišstvím a sekta Čeng-i působila především v chrámech, poustevnách a prostřednictvím poutníků, taoistické učení nikdy nediktovalo, že určitý styl života je lepší, než druhý. Tao je přístupné všem, ať už je řádový kněz, mnich nebo laik.
S taoismem je neodmyslitelně spjato orákulum I-Ting, Kniha proměn, která vznikla z předchozího orákula Proměny, jež bylo daleko před řečové a před-literární. Teprve v mnohem pozdějších dobách byl tento systém věštění a uchopení proudu bytí popsán a v komentářích vysvětlen.
Přijde mi, že bez pochopení Proměn, není možné pochopit jinakost čínského smýšlení. Proměny dali světu výraz jin-jangového myšlení. Pro taoistu byla nekonečná proměnlivost světa základem, brali ji jako jednu velkou metaforu. Nejstarší vrstvy I-tingu se váží k počátkům dynastie Sü – v 18. století př. n. l. Čínské slovo I znamená změnu, proměnu, Ťing znamená kanonickou knihu, v původním výrazu osnovnou nit, odtud v přeneseném slova smyslu něco jako osnovného, základního. Svět Knihy proměn je svět obrazný, je to fiktivní svět obrazů a znamení, a proniknutí do něj vyžaduje myšlenkovou práci, soustředění a praxi. Jeho kořeny jsou archetypální a mýtické a tak dialog probíhá na vnitřní sladění se s jazykem Universa. Totožnost Proměn s Universem je důsledná a radikální a toto ztotožnění je nutno respektovat, že co je samo v sobě nepoznatelné, nezařaditelné, na jednoduchý zákon a pravidlo nepřevoditelné, nemůže být transformováno na to, co by bylo na první pohled srovnatelné, na něco jednoduše zařaditelného, snadno pochopitelného. Je tu jediný zákon Universa, který je absolutní. Proměna, vytrvalý nekonečný pohyb. I tingové Proměny jsou na hranici mýtu a rozumu. Co vlastně čínští géniové, reprezentováni legendárním vládcem Fu-sim objevili? Snad souřadnice světa v pohybu zjeveného jako universum, ale skrytého v jeho částech, v těch částech, jimiž jsou věci, v místě a události v čase…Co vlastně vyjádřili? Ideální reflexi smyslu a významu v řeči čar a vzorců?
Ve světě Hexagramů máme co činit se vzory, spodobami a podobnostmi, s rytmem a trváním, máme co činit s vyjádřenou ideou věcí, nikoliv však se substancí, nikoliv s entitou, jež postávají mimo sebe. Máme co činit s hluky čar, jež jsou zastávkami na dráze pohybu, v situaci, v souvislosti, v přechodu. A my se učíme rozumět této řeči a z ní pak chápat své umístění v Universu a skrze tuto řeč pak též sami sobě a své Cestě a dle ní pak činit i svá další rozhodnutí.
Nakonec Čuang-c‘
A nebyl by tento sebraný přehled taoismu ucelený, kdybychom z něj vynechali snahu mnoha taoistických mnichů a učenců najít cestu k nesmrtelnosti, jež se táhla dlouhými staletími jako věčně svítící nit. Jejich představa neobsahovala posmrtný život, ale život v teď a tady ve stále se měnícím toku života a oni v něm jakožto spojení s nekonečnou podstatou Tao v nekonečném těle Taa, či alespoň v prodlouženém životě, jak schodu ke konečné nesmrtelnosti. Odtud plynou různé metody k jejímu dosažení. Meditační metoda, Metoda očišťování dechu, Metoda cirkulace dýchání čchi, Metoda regulace dechu, Bylinný a léčebné prostředky, Metoda obnovy ting a čchi, Metoda absence od škrobů a bílkovin a Metoda sexuální. Toto vše bylo nahlíženo z pozice vnímání čchi, která byla pro ně povahou mystickou a fyzickou. Éterické čchi se někdy nazývalo prekosmické, fyzické čchi se nazývalo postkosmické. Prodloužení věku bylo třeba k prodloužení času, v němž mohl adept dojít k cíli, k nesmrtelnosti. Odtud plynou termíny jako pilulka nesmrtelnosti či elixír nesmrtelnosti. Nejde samozřejmě jen o čistě fyzický stav těla, ale ve spojení s různými těmito praktikami se posouvá i vědomí člověka a pak, možná, dojde jednou k přeměně nejen těla, ale i mysli, pak se těžký a tlustý kapr (člověk), bude moci vyšvihnout z vody (života) a proskočit Dračí branou, představující dělicí čáru mezi smrtelným a nesmrtelným světem. Tedy cesta sebekultivace těla a mysli zde byla vnímána jako prostředník k dosažení přeměny mysli, tedy vědomí. Člověk nepodléhal svým touhám, lenosti, bezbřehosti své věčně těkavé mysli, ale v proudu sebekultivace jako procesu sebepoznání se pomalu identifikoval s přirozenosti Taa, nejdříve napodoboval Tao a jeho principy ve formách a vzorech, ve cvičení, jídle, nesnažení se, jež posléze přerostly ve stav bytí, ve stav Taa. Oni byli Tao.
Zmínil jsem několik taoistických velikánů a některé školy, některé smrtelné i nesmrtelné. Toto sdružené úsilí několika staletí dalo lidstvu jednu z nejméně dogmatických duchovních tradic zaměřující se na svobodný rozvoj jedince, jež za ideál spolužití a lidského bytí považuje nekonformnost a vylučuje agresivitu a vměšování. Dalšími ideály jsou plodnost, uvážlivost a soucit. Taoismus je prostý a záleží jen na jednotlivém člověku, aby byl, jak říká Čuang-c’, „jen přirozeným, neotesaným kvádrem“. Smrtelníci se sami duchovně zraňují intrikami, zkracují si životy touhou po slávě a zisku a poškozují svou pravou přirozenost tím, že lpějí na tomto světě plném rudého prachu.
Sledujte novinky
Pokud chcete být občasnými čtenáři článků blogu, či účastníky některých ze seminářů a cvičení, nebo jen inspirativními pozorovateli, můžete se zde přihlásit. Budu rád.
Ozvěte se mi
Telefon
Adresa
Na Klaudiánce 784/28
147 00 Praha 4 - Podolí
Provozní doba
Na objednávku